Lukáš Vorel
( * 4.7. 1983 )
Student ČVUT
06“ předem najeto: 2530km
Zhodnocení cesty: Přestože jsme nakonec jeli jen tři, tak se akce povedla. Před odjezdem jsem ani nečekal jak vyvedená akce to bude, zejména mne uspokojily ujeté kilometry a zdolání dvoutisícových sedel na těžko. Na příští cykločundr si navíc přibalím: ibuprofen 400, fastum gel, zimní rukavice, sklenici medu, ionťáky, hroznový cukr, náhradní plášť, náhradní dráty do výpletu, vše za předpokladu že centr klíč, stahovák kazety a 24klíč poveze Honza. Děkuji Honzovi za jeho bezúnavné rozrážení větru na čele našeho pelotonu a za bezchybnou navigaci. Ivče děkuji mj. za doping v podobě ibuprofenů a koňských dávek iontových nápojů při léčbě horečky.
Nejsilnější zážitek: Sraní na majáku.
Jan Petráš
(* 20.8.84 )
Student ČVUT
06“ předem najeto: 2900 km
Zhodnocení cesty: Ten nápad se mi líbil, ale v podstatě jsem si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli na to mám.V letáčku Ivča avizovala 2000 km za 14 dní a to vychází průměrně na 140 denně, což je na mě trochu moc. Bál jsem se, že se budeme zbytečně hnát, snažil jsem se prosadit prodloužení cesty, abychom z toho taky něco měli. Nakonec se moje obavy ukázaly jako zbytečné. Kilometráž byla nadhodnocená, nakonec to z ČB do ČB bylo „jen“ necelých 1600 km. Jelo se rozumným tempem a až na některé horské etapy celkem v pohodě a bez extrémní námahy. Překvapilo mě, jak rychle se dá dostat přes hory, čekal jsem to výrazně drsnější. Celkově se mi cesta moc líbila a rozhodně nelituju, že jsem se tenkrát ozval na ten inzerátek. Bylo to fajn...
Nejsilnější zážitek: Těžko vybrat jen jeden, silných zážitků bylo vážně hodně. Po delší úvaze asi zvítězí nocleh na majáku s večerním ohňostrojem a usínáním za blikání světla a šumění moře - to člověk jen tak nezažije...
Ivana Brzoňová
(* 23.2.86)
Studentka VŠCHT v Praze
06“ předem najeto: 1700 (bez zátěže)
Zhodnocení cesty:
I když to byl můj nápad, měla jsem na začátku cesty pěkný strach. Z čeho? Třeba že budu spatně připravená. Plánovala jsem, že v květnu nejpozději v červnu začnu s nějakou větší přípravou, ale díky práci doma a na brigádě nezbyl čas. Nijak jsem nedřela, jen jsem se věnovala kondičce jako obvykle. To jsem si před cestou vyčítala, protože právě já jsem ten kdo si může ze všech nejméně dovolit skuhrat, že už nemůže, nebo že mě cokoli bolí. Duševně jsem byla připravena na daleko náročnější terén, četnější a tvrdší stoupání. I přes to, že se mi někdy ve stoupání nedařilo udržet přední kolo na zemi, jsem byla mile překvapena. Musím říci, že to byla naprostá pohodička proti tomu co jsem čekala. Také jsem bála, že to nepůjde tak rychle jak jsem plánovala, že se budeme hádat, někdo onemocní nebo se pěkně vyseká. Je pravda, že většina věcí se stala, ale jen v té nejmírnější formě. Jinak celou cestu panovala výborná nálada a pokud smích prodlužuje život, tak máme hezkých pár let na víc.
Jinak příště sebou beru o pár mikin víc a hlavně pořádnou pláštěnku(a pončo)
Nejsilnější zážitek: krávy v silnici, při výstupu na Sölk pass.(umocněno deštěm, mlhou, zimou, větrem a světly sem tam nějakého toho auta)