Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník

26. 1. 2007

11.8.06

V 10hodin vyrážíme s Lukášem do Českých Budějovic. Celou cestu přemýšlíme co všechno jsme nechali doma, na půli cesty zjišťuji, že jsem bez lžíce – jedna z nejdůležitějších věcí (nevadí u Honzy si když tak jednu půjčím nebo po cestě dokoupím). V Soběslavi dostáváme hlad a trochu mokneme. Zjišťuji další nedostatky. Nazouváme igelity na boty a Lukáš nasazuje přepychovou pláštěnku. Doufám, že to moje bunda vydrží. Moc dobře vím, že mi bunda promokne po prvních 3,5 minutách v dešti. Když nevydrží bunda budu to muset vydržet já. … nebo, že bych ještě někde dokoupila pláštěnku? Začínám si připadat naprosto nepřipravená, určitě bude od zítřka pěkně! … a je to vyřešený!J

Za velmi střídavého počasí dorážíme kolem páté hodiny do Českých Budějovic. Usedáme na lavičku před kašnou a Lukáš píše Honzovi, že jsme právě dorazili. Jíme, povídáme si a po půl hodince nás vyděsí Honza na dětském MTB. „Ty jo, na tomhle! To seš dobrej.“ Neodpustím si. Chvilinku jsem vážně přesvědčena, že to Honza s tímhle kolem myslí vážně a má u mě velký obdiv.

Během několika minut se pod Honzovým vedením dostáváme před veliký dům Petrasových. Měli jsme s Lukášem v plánu přespat na zahradě, ale jsme násilím vtaženi dovnitř … ne že bychom se nějak výrazně bránili. ....

...................................

...........................................

.................................

Začátek je úmorný, ztuhlé nohy  se brání jakémukoliv namáhavějšímu pohybu a dá hodně práce je přesvědčit o opaku. V polovině jim nezbývá nic jiného než svůj boj vzdát, protože zjistily, že naše vůle je silnější. Je už hezkých pár týdnů připravována na stoupání do dvou a půl a nějaká devítistovka ji nemůže rozhodit. A hned se jede pěkně … . Za chvíli jsem nahoře. Cvakneme společné foto, oblékáme se a hurá dolů.

Sluníčko už se chystá na kutě a pro nás je ten nejvyšší čas začít hledat také nějaké to místo na rozbalení spacáku. Kolem nás se s velkou četností vyskytují dřevěné chajdy postavené uprostřed luk. Jen si vybrat. To nám netrvá příliš dlouho. Kola se nám boří do mokré hlíny, ale pevná střecha nad hlavou za to stojí. Chvilinku před chatkou nervózně přešlapujeme. Má kvalitní střechu, tři stěny dokonale vybaveny silnými větracími štěrbinami a velmi zajímavou podlahu jejíž převýšení dosahuje na  každých dvacet centimetrů 0,1-0,25 metru. Nalevo stojí valník plný prken a napravo si svou cestu hrdě razí Niger Sambuci (černý bez).

Perfektní! … kluci mi věnovali každý po jednom nechápavém pohledu. Bez sebemenšího zaváhání jdu pokácet Sambuciho, asi se mu to moc nelíbí a chvíli vzdoruje, ale jen do chvíle než zakročí Lukáš. Z prken kluci během chvilky vytváří přepychovou vodní postel bez vody. Systém spočívá v tom, že pokud se pohnete na straně jedné tak to kolega na straně druhé se 100% pravděpodobností pocítí. Postel je dokonce pokryta slabou a nesouvislou vrstvou jakéhosi tepelného materiálu, který pro nedostatek zkušeností se spánkem na suchém hnoji odklízíme. Pro jistotu pokládáme vlastní špínoizolační materiál, igelit.

Na valníku vaříme výtečné těstoviny a boloňskou omáčku. K tomu přikusujeme rakouský Brot a pijem pravý Tropicfruit tee.

Jsme rádi za to kde jsme neboť padající rosa začíná bubnovat na střechu. (zítra bude určitě nádherněJ)

Lukáše pořád pěkně bolí a otékají mu achilovky, půjčuji mu voltaren snad pomůže. Já zas nezvykle často pokašlávám. Jen Honza je zdravý jak  řípa, nebo si alespoň na nic nestěžuje. Pomalu se nám zavírají oči a sotva si horní víčko podá ruku s tím spodním, spíme.

14.8.06

Do nového dne nás vítají první paprsky na svět se úmorně deroucího slunce. Ještě není jasné kdo vyhraje, ale my fandíme sluníčku. Zatím je to 1:1. Snažíme se co nejrychleji sbalit, ale opět to někde vázne.

Probojovat se tankodromem na cestu nás na tolik zaneprázdnilo, že jsme přestali fandit sluníčku. To se pro nás stalo osudným. Sluníčko dnešní zápas projelo na celé čáře. Ale naštěstí to na déšť nevypadá. Po prvních pár kilometrech si dáváme pauzu v kukuřici … taková malá ranní meditace. Za chvíli, pro velký úspěch, dáváme pauzu na benzínce. Dopouštíme vodu a snad desetkrát si myjeme ruce – mýdlem a teplou vodou!

Opět vyjíždíme, tentokrát to vypadá, že pojedeme už déle.

Pomalu a vytrvale stoupáme, všude je hrobové ticho, které jen občas přeruší zvonky na stráních se pasoucích krav. Chvílemi mám strach dýchat, abych nějak nenarušila to co mě obklopuje. I kdybych chtěla sebevíc, klid který tu je, mi nedovolí jet rychleji. Jakýsi nepsaný zákon, který přísně udržuje rovnováhu a harmonii, ale i podněcuje myšlenku nikdy se nevzdat. Je naprosto nepřípustné, aby jej někdo porušil tím, že bude chvátat nebo dělat cokoliv rychle. Mám pocit, že právě tady, uprostřed zelených horských pastvin, kde se válí mlha v údolí a šedobílá oblaka zahalují obnažené vrcholky hor, přestal existovat čas.

Naše rozjímání pomalu přerušuje déšť. Zatím jen slabě mrholí. Boty rychle balíme do luxusních návleků, někdo do značkových igelitek, Honza do opravdových cyklonávleků, které se ukázaly být méně kvalitní než sáčky z Delvity. Déšť nabírá na síle. Zastavujeme u malého přístřešku, kluci oblékají pláštěnky a já se pokouším něco takového pomocí vlastních sil a Honzovy izolepy slepit. Jedeme dál, déšť ustává a my se začínáme pěkně péct. Svlékáme přebytečné igelity a pokračujeme v cestě. Netrvá to dlouho a opět pěkně leje. Znovu zastavujeme a oblékáme nepropustné membrány. Vyrážíme dál. Po dalších pár kilometrech déšť ustává … rezignuji … . Zůstávám oblečená tak půl napůl, déšť nedéšť. Kluci ještě párkrát mění míru propustnosti svého oblečení, která je přímo úměrná intenzitě deště.

Pozorujeme, že už opravdu stoupáme. Mění se ráz krajiny, listnaté lesy už dávno zmizely a najednou začínají řídnout i ty jehličnaté. Dokonce i krávy nám připadají čím dál vyzáblejší. Najednou slyším prudké zasyčení, že by moje zadní kolo? Píchla jsem, poprvé v životě! Po nějakých, minimálně deseti tisících. To je skoro na šampaňský! Oslava se nekoná. Kluci mi duši vyměňují a … zjišťujeme, že bych nepíchla nebýt nekvalitního pláště.(takže žádný šampáňo) Měníme nakonec i plášť. (no jo, moje kolo se vlastně pořád jen zajíždí, to jsem zvědavá co mi ještě přichystá za překvapení) Ještě, že Honza byl natolik zodpovědný a vzal jeden náhradní plášť.

 Pokračujeme dál. Mlha neustále houstne, chvílemi ji doprovází jemný déšť. Silnice se zdvihá čím dál prudčeji, je nám jasné, že dnes nedostaneme vůbec nic zadarmo. Náš boj mi chvílemi připomíná ranní slunce, které se marně snažilo rozehnat šedá oblaka. Jen doufám, že my vyhrajeme. S přibývajícími metry zesiluje i vítr, který se nás snaží sundat ze sedla.

Silnice se svíjí v hustých serpentýnách. Kolem, na chudých kamenných stráních, spásá dobytek poslední zbytky trávy. Ticho střídá hukot vodopádu, který sebevědomě opouští  svou rodnou skálu a bezohledně si razí cestu dolů do údolí. Vrchol skrývá svou tvář v husté mlze, která se zdá být neproniknutelnou. Po tenké klikaté lince, která jen jak malá jizva narušuje nedotknutelnost této krajiny, rveme sebe na svých kolech metr po metru pořád víš a víš. Míjíme krávy, které tu stojí nehnutě uprostřed cesty snad několik let, nebo snad v údivu zkameněly. Kousek za nimi, zdá se, silnice končí a dál už není nic, jen oblaka a ticho. Dobře víme, kdo je tady pán, na kom záleží jestli se v dohledné době dostaneme nahoru. Stačilo by jen málo, silný vítr, kroupy déšť … . Dostáváme se nahoru, s pocitem posledního vypětí sil, který podněcuje euforie. Sil máme ještě dostatek.

Během chvilinky okupujeme kapličku, ve které se převlékáme do suchého oblečení. Je tu zima, kouří se nám od úst i bez cigarety. Lukáš nám nabízí poslední z českých koblížků, nemůžu odmítnout, dávám kus Honzovi a s chutí se do zbytku zakusuji. Nic tak dobrého jsem v životě nejedla a nejspíš už ani nikdy jíst nebudu. Jsou asi tři hodiny odpoledne a posledním naším jídlem byla snídaně. Sníme vše co nám přijde pod ruku a začínáme přemýšlet o cestě dolů. Jelikož viditelnost se tady mění z minuty na minutu, čekáme až nějaká bude. Po chvíli se odvážně pouštíme do sjezdu. Není nic moc vidět, ale i to co je, by stálo za focení, ale bohužel prší. Pomalu začínáme vidět dál, jak pět metrů před sebe i déšť ustává. Jsme už o pár stovek metrů níž. Tedy čekali jsme dole mnohem lepší počasí. Je zataženo, občas prší, střídavě upravujeme své oblečení. Musíme doplnit vodu, zastavujeme u benzínky v městečku … vůbec se nám nikam nechce a počasí vypadá hodně moc nejistě. Jíme, myjeme si důkladně ruce, kluci seřizují brzdy, které teď dostaly pěkně zabrat. Kluci jsou na WC, čekám u kol a dlouhou chvíli si zpříjemňuji rozhovorem s jedním typickým, starším Rakušákem, který neskrývá svůj obdiv. Pak ještě všechno možný přerovnáváme, zase jíme a už, už se chystáme na odjezd, ale dává se s námi do řeči jeden docela slušně nametený pán. Potom přichází i ten, se kterým jsem mluvila předtím a podává mi čokoládu, nechápu za co, ale po chvíli s velkým danke schön, přijímám. Díky oblačnosti je už poměrně šero, jedeme hledat nějaký ten apartmánek na přespání. Naší cestu doprovází řeka Mur, po nějaké době uvidím pěkný most. Upozorňuji na něj Honzu, protože vím, že chce alespoň jednu noc strávit na mostě. Ale přesto najivně doufám, že bude chtít raději nějakou chatu. S Lukášem čekáme a Honza jde na průzkum.

Průšvih! Klukům se toto místo náramně zamlouvá. Má první a poslední námitka: „vždyť  tu zmrzneme!“ … „já ti půjčím oblečení, a klidně i karimatku“ oponuje Honza a je mi jasné, že moc nezmůžu. Most má dřevěnou podlahu, stěny a střechu s plexiskla. Začínáme se zabydlovat. Přijelo auto, vystupují z něj dva muži. Čekáme že nás vyhodí, nic neříkají, jen si nás prohlíží. „Jdeme vybalit věci, ať je jim jasný, co tady chceme dělat“ rozhodl Lukáš. S úsměvem na tváři se pouštíme do rozvěšování mokrého oblečení. Oba pánové se na nás jen usmáli a po chvíli odjeli. Je tu hrozná zima. Vaříme večeři. Už se balíme do spacáků, všimli jsme si, že tu přece jen někomu vadíme. Na jedné straně mostu na nás hladově kouká rys, který chce zřejmě na druhou stranu. Chudák, asi si není jistý jestli náhodou nemáme zbraně. Nevím kdo se nakonec bojí víc, jestli my nebo on. Pokud my, tak jen chvíli, protože velmi rychle usínáme.

15.8.06

Spala jsem jen chvilinku, zbudila mě hrozná zima. Mám chuť se zvednout a jít se někam projít abych se zahřála, ale nemám odvahu vylézt ze spacáku a jsem unavená. Zkouším se pohybovat ve spacáku, nakonec dělám i pár sklapovaček. Moc to nepomáhá. Sunu se blíž k Honzovi. Jo, z té strany je mi tepleji. I ta jeho karimatka je lepší. (proč jen jsem ji večer tvrdohlavě odmítala). Když už jsem pracně probojovala své nohy na jeho karimatku tak mi je nekompromisně odsouvá svými. Nevzdávám se! Nakonec přece jen ustupuji, nechci ho vzbudit (doufám, že už se mi to nepovedlo). Takhle moc jsem se na ráno ještě netěšila. Už mi přijde docela světlo. Vstávám a koukám se kolik je hodin. V tomhle hukotu jsme budík slyšet nemohli. No jo! Už jsme měli být vzhůru. Budím Kluky, dost neochotně se hrabou ze spacáků. Já z něj jen tak nevylezu. Mám chuť si z něj udělat dres. Ale bohužel jsem nevyřešila jak, tak mi nezbývá nic jiného než z něho vylézt. Po snídani objevuji odemčené WC u chaloupky, která stojí vedle mostu. Ty jo, tady by se spalo! Sice by se sem vešel jen jeden člověk. Ale kdybych to našla už večer, tak spím … s klukama na mostě.

Počasí zatím vypadá docela beznadějně. Naštěstí si na déšť budeme muset ještě chvíli počkat.

Vedeme sázky na téma jak bude. Pro jistotu se přikláním k té horší variantě. Zčíná se to

protrhávat,  asi prohraji, díky bohu.

................

...................................................................

..........................................................

.........................................................................................

.

.

.

.

….............................................................................................................

..................... Arrivederci Venézia

 Vystoupili jsme z lodi. (cestou zpět nám nebylo vůbec blbě, to bude tou zmrzlinou! Můžeme doporučit všem kdo trpí mořskou nemocí. Nejlepší je dát si alespoň deset kopečků a jednu točenou. Ověřeno, vyzkoušeno na vlastním těle!) Po krátkém váhání vyrážíme k majáku. Pomalu se šeří, ale bez majáku spát nejdeme! Nocleh najdeme někde při cestě zpět, ale už teď pošilháváme po místě, kde by to šlo pak zapíchnout. A najednou … je před námi maják! Vypadá zajímavě, jen jsem ho očekávala o pár metrů vyšší, trochu hezčí a tak podobně. Vede k němu násyp z velkých bílých šutrů a uprostřed je cesta z kostek betonu, sem tam zdobena skleněnými střepy. Když jsme dorazili až k němu, bylo nám všem naprosto jasné kde spíme. V kruhu kolem majáku postavené veliké kvádry betonu přímo lákají ke spánku. Za nimi je ještě hradba vlnolamu, pro pocit většího bezpečí. Škvíry mezi jednotlivými kvádry byly ihned pověřeny nejrůznějšími funkcemi, koupelna, WC, garáž na kola …v patře máme ložnici a obývací pokoj sloužící na odložení věcí. V přízemí před těmito pokoji jsme si udělali prostornou přepychovou kuchyň a hned se pouštíme do vaření té nejluxusnější večeře. Je to tu perfektní. Jediné co se mi moc nezdá je, že je tu na můj vkus nějak moc lidí a někteří z nich budou s nejvyšší pravděpodobností i dost připití. Někteří chodí i přes naši kuchyň, jsou vcelku milý sem tam se usmějí, či popřejí dobrou chuť. Pár drzounů si trouflo projít i naší ložnicí, to se nám sice moc nelíbí, ale problémy jim dělat nebudeme. Po večeři ještě chvíli zkoumáme  mapu a pomalu se chystáme na kutě. Z ničeho nic, výstřely …! Zdviháme svoje ztuhlé zadky a jdeme se podívat co se děje. Věřte, nebo ne, právě jsme svědky nádherného ohňostroje, který ozařuje nejméně kilometr dlouhou pláž. Pracně vylézáme na vlnolamy abychom měli pěkný a pohodlný výhled. Musíme uznat, že se jim to povedlo. Pěkné rozloučení, to se musí nechat, asi ví, že zítra už budeme někde na sever odtud, zády k moři. Jediné co ucítíme, bude jižní vítr v zádech. A nebo, že by to měl Honza k zítřejším narozeninám? Pokud ano tak ode mne s Lukášem (pss… to nikdo neví J) pěkný dárek co!?

Celá ta legrace trvala asi půl hodiny, nic takového jsem v životě neviděla, boží. S koncem ohňostroje začali pomalu mizet i lidé z majáku. My jsme se pomalu zahrabali do spacáků, nechali maják střídavě ozařovat naši tvář. Šum droboučkých vlnek poklidného moře, narážejících do vlnolamu nás pomalu odnesl do země snů.

Chvilinku jsem upírala oči na oblohu, někam miliardy světelných let daleko. Možná se trochu bála, že přijde bouře nebo, že se tu někomu znelíbíme. Bylo mi ale krásně, plnými doušky jsem si vychutnávala vlhký vzduch prosycený solí a  nemohla se nabažit zpěvu moře. Nechtěla jsem spát, unavená víčka mi však pomalu neposlušně klesla a mě nezbilo nic jiného než podvolit se síle noci.

 

20. 8.06

 

Slunce je ještě za obzorem a my pomaloučku procitáme do nového dne. Je tu klid a příjemné teplo. Kolem nás plují ohromné lodě a my se s chutí pouštíme do zásobování těla energií. Mezitím co jíme, se sluníčko pomalu přehouplo přes obzor a rychle si razí cestu dál oblohou.

Snídaně s výhledem na východ slunce na moři, mořský vítr ve vlasech, sůl a písek naprosto všade. Není snad nic lepšího. Pomaloučku opouštíme nejjižnější bod naší expedice, kde se nám podařilo přespat, a vyrážíme domů.

...............................

............................................

.

.

.

Dopouštíme přes 12litrů vody a pereme. Myjeme kola, mažeme řetězy … taliáni na nás nevěřícně hledí, naštěstí nás nikdo nevyhazuje. Objevili jsme tu výbornou věcičku, mandl bez teplých válečků sloužící tedy jako ždímačka, pro nás ovšem pořád mandl. Mají ho tu k ždímání hadrů na leštění skel automobilů. My jsme ho neváhali využít ke ždímání ponožek, triček a ručníků … taliáni teď už vůbec nechápou. (teda pokud si nevšimli značky). Nakonec ještě jíme. Po pracovně strávených třech hodinách na benzínce odjíždíme. Netrvá to dlouho a kluci mají opět hlad. Vůbec to nechápu. Je fakt, že Honza na benzínce před odjezdem moc nejedl. Zastavujeme u nějakého pomníčku, ten se pod Honzovýma rukama během pár minut mění v sušák prádla. Lukáš si myje vedle lavičky hlavu. Voda je prý pěkně studená. Najedli jsme se a je vidět jak se nikomu nikam ani trošičku nechce. Nakonec se přeci jen zvedáme a odjíždíme. Jedu poslední, nechce se mi šlapat a najednou na silnici potkávám mokré trenky. Snažím se dohnat Honzu, jestli nejsou jeho(taky jsem je mohla hned sebrat, ale to mi došlo až pár centimetrů za nimi). Honza se vrací. Pokračujeme dál, ale ne moc dlouho. Na prvním slušném místě zastavujeme a pár z nás si musí odskočit. Honza zjišťuje, že je bez triček, nechal je u pomníku. Vrací se pro ně a já s Lukášem se pouštíme do sklizně jablk. Naškubala jsem jich a Lukáš nachytal hezkých pár kilo. Teď je tu problém kam s nimi. Povedlo se nám část uklidit. Mezi tím přijíždí Honza, který bere k sobě zbytek. A znovu vyrážíme, jedeme v kuse teď již poměrně dlouho. Přijíždíme do Conegliána odkud se potřebujeme vymotat dál na Tarzo. Když se u jednoho kruháče zamýšlíme, s mapou v ruce, nad tím, kudy dál, přicházejí k nám nějací dva černoši s tím jestli nepotřebujeme pomoc. Ochotně nám pak vysvětlují cestu na Tarzo. Když jsme jim prozradily, že jedeme z Čech nestačily se divit. Pro jistotu se ještě párkrát zeptali a pokaždé to komentovali tím samým „o Ma-ma Mía!!!“ po chvilce nás zvou do nejbližšího baru, který patří nejspíš jim. Dostáváme kontrolní otázku zaměřenou na hulení a alkohol. Prý u nich můžeme přespat. Nechápou, že potřebujeme jet dál, prý pro nás kamkoliv přijedou. Jeden z nich nám píše nečitelně své číslo. Takže i kdybychom chtěli tak nezavoláme. Trochu vyděšeni rychle mizíme pryč(i přes ten strach si říkám, že mohla být legrace …a nebo taky jeden velkej průšvih, kdo ví. Ale to už se nikdo nikdy nedoví.)  projíždíme městem podle rady těch dvou mafiánů. Nepopojeli jsme moc daleko a Honza zastavuje, prý něco s kolem. Jdeme na chodník a Honza zjišťuje, že má prasklý drát v zadním kole, bohužel na straně osmikolečka. To neznamená nic jiného, než že osmikolečko bude muset dolů. S pořádnou porcí nejistoty se pouštíme do výměny. Zjišťujeme, že nemáme ten správný klíč. Honza vzal sebou jen o číslo větší, potřebujeme čtyřiadvacítku. Všemožně se snažíme vymyslet jak to udělat a dobrou hodinku se s tím pereme. Je neděle večer, dobře víme, že nikde nic neseženeme. Přesto oslovujeme starší manželský pár a žádáme je o radu. Narážíme na silnou jazykovou bariéru. Oba mluví jen italsky. Přesto nás chápou. Pán kamsi odchází a za chvilinku přijíždí autem. Honza jede sním … . Já, Lukáš a  paní čekáme až se vrátí. Beru do ruky slovníček a pokouším se najít nějaké fráze, kterými by se dal splácat nějaký rozhovor. Nikde nic kloudného. Nakonec se jí přeci jen ptám na to odkud je. Rozumí mi a odpovídá, ale tím je náš rozhovor ukončen. Na vteřinu přesně přijíždí Honza … klíč bohužel neveze, ale je domluven s kýmsi na zítřejší ráno u benzínky.  Loučíme se a mnohokrát děkujeme manželskému páru za jejich ochotu.

A co teď? Kam máme jít? Kde budeme spát? … zůstáváme na lavičce v parčíku a pouštíme se do vaření večeře. Mezitím jsme si popovídali s pár kolemjdoucími o možnosti ubytování(hostel však nebereme vůbec v úvahu). Kousek odsud jsou karabinieri … na stanici jsme nespali ještě ani v Čechách, je to velmi lákavý nápad! Po pár sázkách ho přeci jen zamítáme. Naproti nám, přes silnici, je obchůdek se zmrzlinou. Honza jde na průzkum. Vrací se úplně rozzářený a pln dobrých zpráv. Otevřeno mají do jedenácti a mají minimálně pětadvacet druhů zmrzliny

Poslední informace však vyvolala vlnu nepokojů. A obranné informace i pár sázek. Které vyústily v to, že jsme od Honzy zváni, místo narozeninového dortu na kopeček zmrzliny, od každého druhu jeden. Jdeme ke stánku, před námi se objevují dvě dlouhé řady po dvanácti vaničkách plných zmrzliny. 24 druhů! (sázku odrůd bych asi prohrála, ale určitě bych to dokázala sníst!). Sympatické dívce u kasy podáváme hliníkové ešusy vyslovujeme naše přání. Hledí dosti udiveně. Zmrzlinu nám nakonec nabírá do plastových vaniček. Usedáme na nejbližší lavičku a s chutí se pouštíme do boje. Dá práci rozeznat některé druhy. Zato nějaké druhy nelze nepoznat mátová, lékořicová … . Výborně jsme si pochutnali.(zjišťuji, že bych to sama asi dost dobře nezvládla). Pomalu se chystáme zvedat kotvy, když v tu chvíli kolem nás proplouvá jakýsi černoch na kole, a právě spouští kotvy. Vede to k vzájemnému rozhovoru o tom jak jsme se sem dostali a odkud. Honza dlouho nelení a informuje černého jezdce o tom, že nemáme kde spát. Průšvih! Prý můžeme přespat u něj a dát si teplou sprchu. Zní to sice jak andělské trumpety, ale přeci jen je v nás ještě pořádný zbytek xenofobie. Ale Honza je přesvědčen, že bude vše O.K. Bereme kola a jdeme za ním. Hladina adrenalinu se mi pomalu, ale jistě zdvihá, před očima mám obrázek polorozpadlé periferie města plné drog. Mezi tím vším živě vidím početnou tlupu černé mafie. A přesně tam se nás teď snaží odvést. Tři české cyklisty s brašnami plnými špinavého prádla  a pár €ury v peněžence. Největší zálusk mají na naše kola, která by určitě za slušný balík prodali. A možná i mě do spojených emirátů za pár velbloudů. A kluky třeba na ostrov sirén … Právě teď zjišťuji, že ten strach byl asi pěkná volovina. Lukáš mezitím podrobuje Samuela křížovému výslechu, pár věcí moc nechápeme, ale to už je teď celkem jedno.

..................................................................................................

..................................................................

.

.................................

.........................................

.........................................................

Perfektní sjezd. Nádhera! Jedeme dolů! Po několika minutách se nám to přestává líbit. Během chvilinky jsme skoro tisíc metrů hloubkových sjeli. Čekáme na Honzu, pořád nikde, jíme letňáky a skoro usínáme. Za několik minut se Honza řítí dolů. Měl obavy jestli jsme špatně neuhnuli. Pokračujeme v cestě, pomaloučku začínáme stoupat. Netrvá to ovšem dlouho, jelikož jsme se shodli na přestávce na oběd. Zastavujeme u nádherného vodopádu, fotíme, jíme, tankujeme vodu ... a usínáme. Lukáš to zalomil už u schodů na vyhlídku. Honza se pouští do jídla a já si jdu kousek vedle přečíst pár poučných tabulí. Za chvilinku jde číst i Honza a já ulehám na kamenný stůl a nikam se mi nechce.  Za necelou hodinku jsem se přeci jen přemohla, zvedám se s tím, že by jsme mohli pomalu vyrazit. Jdu za Lukášem, je vidět, že mu není vůbec dobře. Oznamuje mi, že má s nejvyšší pravděpodobností teplotu. Pěkně hicuje a tep má taky docela svižný. Jako největší blbost mi přijde, aby v tomhle stavu jel dál. Do teď jsem si myslela, že pitomé nápady mám jen já, omyl! Lukáš chce jet. Seznamuji ho se vším co by se mu mohlo stát (a to toho polovinu určitě nevím). Neodrazuje ho ani to, že by si mohl jednou takovouhle šíleností naprosto oddělat srdce. S Honzou do něj cpeme koňské dávky vitamínů a prášků. Pití jsme Lukášovi jonťákama zahustili skoro na úroveň hustoty kaše. Pomalu vyjíždíme. Lukáš jede uprostřed. Napadají mě další věci, které jsme mohli udělat. Chvíli počkat, až prášky zaberou. Odlehčit Lukášovo kolo. ... Pokouším se vžít do jeho situace, asi bych chtěla taky pokračovat, ale vím, že by to bylo taky trochu kvůli ostatním. Mám chuť zastavit a někam to „zapíchnout“ myslím si, že by stačilo si odpočinout a vyrazit zítra. Čas máme a tímhle způsobem chvátat je blbost.

Po pár prvních serpentýnách zastavujeme. S Honzou rozebíráme část Lukášova nákladu. Může si protestovat jak chce, má to marné.

Do teď jsem si myslela že, pět kilo sem, pět kilo tam je naprosto jedno ... no asi ne:-). Ale po chvíli to je už zase jedno.

Pomaloučku se suneme nahoru, svítí sluníčko, fouká studený vítr a výsledkem je pěkná  zima.

Dostáváme se tam, kde dělá problémy už i trávě růst. Před námi, jak had se kroutí silnice po které máme jet. Šedá linka obkreslující reliéf krajiny obklopená žlutozeleným porostem trávy. Se sem tam odklání od povrchu zemského díky pilířům, které se jí na krátkých úsecích serpentýn snaží nést.

Jedu tak šest kilometrů v hodině, docela se divím, ale nic mě nebolí.( klouby, svaly, šlachy prostě nic). Je mi chladno na ruce a nohy, ale po těle se trochu potím. Není šance se obléknout tak akorát. Jelikož chvilinku fouká a chvilinku ne, chvíli se slunce schovává  za šedivou oponou mraků a chvilinku si kráčí po modrém blankytu. Rozdíl mezi jedním a druhým je podstatně znatelnější než v našich končinách. Nezbývá než potit se a mrznout, taková kombinace sauny a ledové sprchy zdarma. Jedu po pravé straně levotočivé zatáčky. Krajnici tvoří sem tam nějaký ten patník a pak pár metrů ničeho ostře dolů. Není to zrovna příjemný pocit, zvláště když nevím kdy přesně zaútočí silným nárazem vítr. Snažím se jet více ve prostřed silnice, dá to docela zabrat. Nedovedu si představit, že by pršelo a opravdu začalo foukat (tenhle větřík je tu totiž pořád a za vítr se brát ani nedá)

Zkoumám kde jsou kluci, Lukáš jede slušný kus přede mnou a Honza se díky focení zdržel dobrý kilometr za mnou, jinak bych byla poslední :-)

Před jedním pěkným klesáním dojíždím Lukáše. Docela naštvaně si to frčíme dolů, je nám totiž jasné, že to budeme muset znovu vyjet. Ale jede to pěkně! Dole chvilinku přemýšlíme u jedné křižovatky a jedeme dál. Po chvilince nám přeci jen další cedule moc nesedí, zastavujeme a čekáme na Honzu. Ale jen chvilinku, raději se vracíme. Honza zrovna přijíždí ke křižovatce, volíme ten správný směr a hurá nahoru! Zdá se, že stoupání trochu přitvrdilo. Pravým důvodem ovšem bude nejspíš to, že jsme teď chvíli klesali a naše nohy byly příliš dlouho v klidu. Po pár metrech je vše ve starém pořádku.

Jediné co začíná být cítit je únava. Vůbec si ji nepřipouštím, snad nejedu ani pomaleji a nic mě nebolí, ale sednout si teď za volant auta a vyrazit na dálnici, no nevím kam bych dojela. Přijde mi, že mám hrozně zpomalené reflexy. Nevím jestli za to může řidší vzduch, nebo druhý den v celkem náročném terénu a nebo obojí dohromady.

Je tu nádherně, krásný rozhled po nádherné horské krajině ještě umocněn euforií, která přichází spolu s pořádným výkonem naší svalové soustavy, která už chvíli jede na dluh. Snažíme se doplňovat cukry jak jen to jde. S vodou je to horší, cestou je chlazena vzduchem a tak nemá zrovna ideální teplotu k pití v téhle zimě.

Zastavuji v jednom melandru silnice oblékám si kalhoty a bundu – to znamená, že už je vážně zima! Rozjet se mi daří až napotřetí a to ještě kolmo ke směru silnice. Nijak extrémně prudká mi ovšem nepřipadá. Po dlouhé době hledání skutečného vrcholu, ho konečně nacházím. Je to ještě pěkný kousek, ale jsem si jista (už nejméně po desáté) že je to pravdu on. Netrvá to dlouho a předjíždím Lukáše, který na chvilinku zastavil ... . Znamená to jediné, že se nahoru dostanu možná opět první.(ne že by o to šlo, ale potěší to. I když důvodem bohužel nikdy není moje fyzická zdatnost:-)

Pomaloučku se s Lukášem blížíme nahoru. Honzu není nikde vidět a to je vidět daleko. Předposlední serpentýnu se snažím trochu pohnout, chci být už nahoře a potom si jen vychutnávat sjezd. Nechápu vůbec jak, ale v posledním úseku stoupání se mi na tachometru objevuje čtrnáctka a nohy mi kmitají snad samy od sebe. Snad jsem ani nečekala nějaké zvláštní pocity, ale mám opravdu radost,  takovou tu – super zvládla jsem to a možná jsem na sebe i trochu hrdá, ale asi ze všeho nejvíc jsem zaskočena tím pocitem samotným. Netrvá to příliš dlouho a vše se vrací do normálu. Tím myslím: no dobrý, ale jsi vysoko jen dva a půl tisíce a na kole tu profrčelo už hezkých pár stovek lidí :-)

Zastavujeme a co nejrychleji se snažíme obléci. Je tu pořádná zima. Balíme se do všeho, co je při ruce. Nekouří se nám jen od pusy, ale i od těla.

Lukáš mě naprosto dostal tím, že mi poděkoval. Ani trochu nechápu za co! Prý beze mne by tenhle nápad vůbec nevznikl. ... já musím ovšem dodat, že bez něj a bez Honzy by se pro změnu neuskutečnil. ... to jsem, ale v rozpacích nestihla říc ... myslim

Po chvilince vidíme Honzu jak si to žene nahoru. Přijíždí s rozzářeným úsměvem a podává nám ruce. Pak se pouští do oblékání. Když si rozepnul bundu vyvalil se ven ohromný oblak páry. Chvilinku to vypadalo, že hoří.

Když jsme vystřízlivěli z euforie s chutí jsme se pustili do jídla. Takhle velký hlad a chuť k jídlu jsem snad ještě těsně po výkonu neměla. Každý jsme vytáhli nějaký ten žvanec a jedli a jedli…

Nevím jak se to stalo, ale pomalu se začalo šeřit. Po tom co jsme se mrkli na čas, jsme zjistili nepříjemnou skutečnost, že jsme tu přes dvě hodiny.

Pořádně jsme se navlékli, sebrali si ještě nějaké kameny(na památku  a hlavně kvůli větší setrvačnosti J). Počkali chvilinku na Honzu a pustili se do sjezdu. Projeli jsme krátkým tunelem a … před námi se objevila pustá měsíční krajina. Nikde nikdo. Chvilinku bych si i myslela, že jsme objevili novou planetu. Nebylo by těžké uvěřit tomu, že jsme tu první a jediní, perfektní asfaltová silnice nás ovšem bezpečně ujišťuje, že je to veliký omyl! A bohužel ne poslední. Po tom, co jsme se pořádně porozhlédli kolem sebe zjišťujeme, že právě vjíždíme do jakéhosi kráteru. To pro nás krom fascinujícího smyslového zážitku znamená i nemilou fyzickou skutečnost a to, že není stoupání rozhodně konec.

Honza rozčileně zastavuje a pouští se do svlékání přebytečných svršků. Lukáš nemilosrdně uhání kupředu. Začíná mi být také pěkné horko, ale odmítám zastavit abych se svlékla. Honza je pěkný kousek za mnou, jedu tedy nejpomaleji jak jen to jde. Nechci se zbytečně zpotit. Už je docela pěkné šero, tma bude během chvilinky. Nedostatek cukru, únava, ledový vítr, mlha táhnoucí se kolem úpatí hor … to vše na mě  působí hrozně melancholicky až depresivně. A navíc si v tomhle stavu nedovedu představit kde tak asi budeme nocovat, kolikrát to ještě vyjedeme a sjedeme než se dostaneme do nějaké teplejší nadmořské výšky. Strašně si nadávám proč jsme tak dlouho jedli a nevyrazili dřív. Chvílemi se mi derou do očí slzy. Zamlženým pohledem hledám místo, kde stoupání končí. Je nejisté a hlavně je pěkně daleko. Zastavuji a svlékám si bundu. Díky tomu se během chvilinky větru daří profouknout zbylých pět vrstev oblečení. Je mi zima a svalům nezbývá nic jiného než začít pracovat. Přes momentální psychickou labilitu jedu docela svižně, svalům se povedlo rozhýbat. Pro srovnání zbytku bych potřebovala vodu a cukr.(studené teď pít nechci a cukr v té správné formě nemám při ruce...výmluvy). Pomalu mě začíná dohánět Honza, chvíli jede za mnou, povídáme si. Do sedla se nakonec dostávám poslední. To co se přede mnou objevilo mi ovšem málem vyrazilo dech a vydalo to za kupu sachariďáků. Ledovec a strašně moc blízko. Kluci vypadají taky docela nadšeně. Pouštíme se do fotografování a také do řeči s jedním chlapíkem. Ten nám s nadšením angloněmecky vypráví jak byl nedávno sám na Großgockneru, jak ho tam zastihla bouře a kroupy a jak ho odtamtud odvážel vrtulník horské služby … the best day in my life!!! … a asi taky nejdražší, neodpustil si Honza, ovšem českyJ. První větší šílenec než jsme my. (sami bychom totiž nešli, ale spolu …?).

Během toho se setmělo skoro dočista. Rozloučili jsme se, nasedli na kola a vyrazili. Ještě před tím jsme se nechali ujistit tím, že teď už pojedeme vážně jen dolů. Krom toho se nám dostalo předpovědi počasí na zítřejší den, prý má sněžit. (sníh … ? … v srpnu? To tu ještě nebylo … ale přeci jen raději rychle dolů.)

Škoda, že není moc vidět. Šedavé a zamlžené obrysy scenérií, které nás obklopují, jasně hovoří o tom, že by bylo na co se dívat a co fotit.

Jede se parádně! Držíme se středové čáry, která je pěkně vidět. Slušný sklon a spousta serpentýn. S každou další zatáčkou roste naše jistota a odvaha projet ji rychleji. Jakákoliv trochu větší nerovnost vozovky by znamenala pěkný malér.(všimla jsem si  kousek vedle svého kola shrnutého asfaltu(jako u nás od přetížených kamionů, když se v létě snaží brzdit … no a ještě o trochu víc). Jet o těch třicet centimetrů vedle tak nevím jestli bych teď seděla u počítače a psala.

Každou chvíli zastavujeme, aby nám trochu vychladly ráfky. Mezi tím doplňujeme cukry a tekutiny.  Je nám pěkná zima. A Lukášovi není zrovna nejlépe. Krom jiného se mu také trochu se mu motá hlava. Mám docela strach, přijde mi samotné docela vysilující se soustředit na cestu a bojím se o Lukáše. Snažíme se jet tedy trochu pomaleji. Pořád netrpělivě vyčkáváme kdy už se před námi objeví alespoň  budka k placení mýtného. Za nějakou dobu se přeci jen dostáváme do prvního městečka. Hledat nocleh v noci není jen tak. Tak po několika “hodinách“ urputného snažení usínáme u lavičky těsně vedle cyklostezky a řeky. Lukáše pouštím dobrovolně doprostřed. A liji do něj ještě horký coldrex.(nejméně ze všeho si přeji, aby zbytek cesty musel vlakem)

Uléháme a během pár minut tvrdě spíme.

24. 8.06

Kolem sedmé hodiny ranní procitáme. Kousek od nás se prohání první cyklisté kteří na nás nevěřícně hledí a po chvilince zjišťujeme že tarasíme cestu běžcům. Honza je už chvíli vzhůru. Nabízí, že uvaří čaj. Takovýhle luxus nemám ani doma, ráno čaj do posteleJ! Honza ještě Lukášovi podle mých instrukcí vaří opět coldrex. Po tom co jsme dostali teplé do žaludku ještě na chvilinku usínáme. Tedy jen já s Lukášem. V půl deváté se definitivně zvedáme do pěkné zimy a pouštíme se do balení. Lukášovi je prý lépe.(ale osobně to vidím trochu jinak). .......

.....................................................

..............................................................................................

....................................................................................................................

Najednou mi dochází, že vůbec nechci domů. Možná jsme to měli udělat jinak a jet s Honzou ... možná.

Povídáme si, chvilkami usínáme, jsme docela unaveni. Máme to s jedním přestupem.  Nakonec  se dostáváme přeci jen do Pacova a odtamtud, už jen na kole. Vystupujeme v Pacově z vlaku, já se snažím vzpomenout si kudy odtud (nejsem tu poprvé). Nakonec přeci jen odjíždíme, dobojovat posledních pár kilometrů. Je to úžasný pocit být doma! Akorát se mi zdá, že jseme odjeli v létě a vracíme se na podzim. Zároveň však, že to uteklo hrozně rychle i když ještě někde v Itálii jsem měla pocit, že jsme na cestě snad rok.

Kochám se vším co tu znám, vím kdy bude jaká zatáčka, stoupání, klesání ... strom... . V jedné vesničce nás předjíždí auto s Italskou SPZ. Ani jsme nestihli zamávat !

Na křižovatce v Tomicích se loučíme, jako by to bylo včera co jsme se tu sešli! A teď už každý sám ty poslední dva kilometry domů.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

papi

(Dani, 26. 1. 2009 16:32)

te AMO.....

Cestovatelka roku

(Bóša, 2. 4. 2008 10:10)

Sportovkyně, tak jsem to tu projel a pročetl a řeknu ti, že děláš asi husté výlety po světě. Tak ti přeji hodně ujetých km bez defektu a krásné zážitky z cest.

Díky moc :-)

(Iva, 11. 6. 2007 22:36)

Pěkné.

(michal, 11. 6. 2007 12:59)

Hezky se to čte. A ten deník bych celý snesl taky :-)

Je to fajn

(Alík, 28. 5. 2007 14:43)

Náááááááázzzdaaaarr všichni!!!!!Má to dobrý,co???? A vsadím se že ta další výprava bude ještě lepší a zkučenější!!!!!!!!!!Ne vážně,maš to dobrýýýýýýýýýý!!!!!!!!až suprový!!!Měj se a těším se na to další a lepší!!!!!!!!!!!!!!!!

chvála...

(Honza Žižka, 15. 5. 2007 8:09)

No nazdárek, tak jsem vám to tu , myslím, že důkladně, "prolistoval" a doufám, že naše letošní akce bude stejně vydařená jako ta vaše.. A na letošek si zabal hodně tlustej deník, aby ses při dlouhém čekání zabavila psaním.To než vás dojedu:o) Takže Istanbulu zdar, šlapy šlap! :o))

do benatek

(Valentino Rukavicka, 16. 4. 2007 16:47)

ahoj, gratulace k ceste.... jeste jsem to necetl, jen prelitkl... ted si to vytisknu ap prectu nekde v klidu... :)

ale mohl bych te poprosit o kompletni udaje, tedy hlavne itinerar? Bylo by mozne poslat mi to na mail? Ten je spijker@seznam.cz
Chystame se jet ted 28.4. .. tak se tesim... a dTva cesta by nam mohla velmi vse usnadnit... :)

Diky predem za kladne vyrizeni .... :)
a at Ti to slape...

email: rookie@seznam.cz

(Jakopo, 4. 4. 2007 23:23)

Nazdárek Ivano, tak kdyby sis vzpomněla, tak se budu těšit na nějaký to počteníčko. Sbírám teď na i-netu kolocestovatelské zkušenosti, v létě bych totiž rád k moři na kole neb jsem tam ještě nebyl :-]

odpověď

(Ivana, 4. 4. 2007 16:07)

Ahojky, jsem ráda že jsi napsal, pokud by sis rád přečetl celý deník,tak mi pošly své icq nebo mail(raději) a pošlu ti všechno, jinak města tam rozepsaná v dohledné době budou ... tak do týdne :-)

Cykloturistická poetika

(Jakopo, 3. 4. 2007 21:25)

Mirko Hýl: Když víš, že výš je výš, tak víš, že výš je výš ...
Hezký napsaný to je, třeba ty "krávy uprostřed cesty zkamenělé údivem". Prostě taková cykloturistická poetika. Škoda, že z deníku je jenom ochutnávka, zkousnul bych ho klidně celý a v sekci trasa není trasa popsaná (takovou inspiraci máme my, plánovači potencionálních tras, rádi :-]).
Jó, igeliťaky na nohách to je klasika, ale ta jednoeurová pláštěnka mě fakt rozesmála :-] Tak přeju hodně dalších pohodových kilometrů!